Norsko za 2.světové války
Hitler původně nejevil o Norsko zájem, ale svůj názor změnil díky aktivnímu přístupu spojenců v severní Evropě, kteří si byli dobře vědomi strategického významu Norska. Šlo především o výhodně položené přístavy, které bylo možno používat jako základny pro lodě a ponorky. Význam přístavů souvisel rovněž s dopravou železné rudy ze Švédska. Proto spojenci 8. 4. 1940 oznámili, že umístili do norských pobřežních vod miny, aby zabránili dopravě rudy do Německa. Následující den Němci zahájili invazi do Dánska a Norska, což byla první vojenská operace v dějinách, která probíhala za součinnosti námořnictva, letectva a pozemních sil. Počátkem května 1940 byl odpor na jihu Norska zlomen a boje pokračovaly na severu. Král Håkon a Storting byli donuceni opustit Oslo a usídlili se v Elverumu; vyhnuli se tak německému zajetí jen o několik málo hodin. Zde bylo zřízeno dočasné sídlo vlády. Němci vládu kontaktovali a mj. požadovali, aby se Quisling stal premiérem, a žádali kapitulaci. Ačkoliv byla situace velmi složitá, král a vláda tyto požadavky odmítli a zvolili pokračování odporu proti německé okupaci. Obrana Norska ale byla nerovným bojem, neboť mobilizace byla vyhlášena příliš pozdě. Nejtěžší střety probíhaly v severním Norsku o strategicky významný přístav Narvik. Těchto bojů se zúčastnil také britský, francouzský a polský expediční sbor, válečné loďstvo a letectvo. Spojenci dokonce vytlačili německou posádku z Narviku, ale v červnu 1940 byli nuceni obranu Norska vzdát, zejména pod vlivem zahájení německých operací na západní frontě. Po dvouměsíční snaze utrpěli Norové totální porážku. Král a vláda byli nuceni uprchnout z Tromsø do Británie, kde vytvořili exilovou vládu. Země upadla pod německou nadvládu a Hitler jmenoval Josefa Terbovena správcem norských záležitostí. Spolu s králem opustila Norsko i válečná flotila, která v průběhu války prokazovala cenné služby spojencům, zejména Británii. Norsko dalo k dispozici přes 1000 moderních lodí, včetně největší světové flotily cisternových lodí, které dopravovaly téměř 50% veškeré nafty z USA pro válčící Británii. Flotila se částečně účastnila i vylodění v Normandii. Polovina norské flotily byla během války zničena. Němečtí představitelé chtěli Nory postupně získat ke spolupráci s odvoláním na společný germánský původ a čistou nordickou rasu norského obyvatelstva. Norové si ale zachovali národní hrdost a většina spolupráci s Němci odmítla. Norská nacistická strana měla slabé pozice, ani za okupace nezískala více než 40 000 stoupenců. Quislingova strana Národní sjednocení byla prohlášena jedinou legální politickou stranou v zemi a pod její kontrolu spadaly veškeré sdělovací prostředky. V únoru 1942 byl Quisling jmenován "ministrem prezidentem" Norska, ale bylo jasné, že se jeho vláda netěší podpoře veřejnosti. Odpovědí byl zvýšený počet deportací, trestů smrti, zřízení koncentračního tábora poblíž Osla a zavedení nucených prací. Tyto události se staly impulsem pro vznik vojenských odbojových organizací - např. MILORG, jako větev vojenských sil pod velením štábu v Londýně. V květnu 1941 se k této organizaci hlásilo 20 000 mužů, sdružujících se v tajných skupinách po celé zemi. Odboj byl podporován zejména z Británie, bylo uvedeno do provozu rádiové spojení a odbojové aktivity se nebývalou měrou vystupňovaly. Nejznámější sabotážní akcí je zničení závodu na výrobu těžké vody ve Rjukanu. Odvetná opatření proti odboji byla velmi krutá, ale jen velmi málo Norů se nechalo zlákat ke kolaboraci s Němci. Když se v červnu 1944 vylodila spojenecká vojska v Normandii, začal v Norsku otevřený boj proti Němcům. Na konci října překročili Rusové hranice daleko na severu v kraji Finnmark. Německá vojska za sebou při ústupu zanechávala spálenou a zničenou zemi. Když nastalo nebezpečí znovuobnovení německé kontroly nad územím Finnmarky, soustředily se odbojové akce na útoky na železnici, aby zabránily pohybu německých posil na sever. Okupace skončila v květnu 1945, král Håkon se v červnu vrátil z exilu. Nacistická Quislingova strana byla zrušena a moci se chopila dočasná vláda, sestavená z vůdců odboje, která byla v říjnu 1945 nahrazena většinovou vládou Strany práce. Komunisté získali v parlamentu 11 křesel.