Nezávislé Norsko 1905-1939
Roku 1905 si norský Storting odhlasoval zřízení samostatné konzulární správy. Král Oskar toto opatření vetoval, norská vláda v reakci na tento problém rezignovala. Oskar II. však tuto demisi nepřijal a prohlásil, že v tuto chvíli nemůže vytvořit jiný vládní kabinet. Tohoto prohlášení Norové využili a zpochybnili tak úlohu švédského krále jako osoby, která je pověřena jmenováním vlády. V důsledku toho Storting prohlásil, že král Oskar již není schopen dále unii vládnout a v srpnu téhož roku proběhl v Norsku plebiscit, ve kterém se naprostá většina obyvatel rozhodla pro rozpuštění unie se Švédskem. Další referendum rozhodlo, že se Norsko stane monarchií a v listopadu 1905 usedl druhorozený dánský princ Carl na norský trůn jako Håkon VII., jeho manželka Maud byla dcera anglického krále. Norové přivítali, že v rodině hlavy státu byla zastoupena prostřednictvím královny Maud tradičně obdivovaná Velká Británie. Od r. 1905 se Norsko trvale rozvíjí. Ekonomický rozmach na začátku 20. století přinesl vznik hydroelektrárenského průmyslu. Probíhaly také sociální reformy, kdy byly finanční prostředky vynakládány na pomoc nejchudším regionům s vysokým podílem nezaměstnaných. Roku 1913 bylo volební právo přiznáno i ženám. Systém vzdělávání byl reorganizován a byly poskytnuty značné prostředky na jeho rozvoj. Během první světové války se Norsko rozhodlo pro neutralitu, nicméně sympatizovalo se západními spojenci a během války nastal v Norsku ekonomický boom díky poptávce po norských lodích a dřevu. Po válce byla Norsku přiznána suverenita nad územím Špicberků, a tak i výhradní právo těžby uhlí na těchto ostrovech. Tento krok znamenal první rozšíření norského území po celých 500 letech. Během války byla coby dočasné opatření zavedena prohibice a referendum, které proběhlo roku 1919, se jednoznačně vyslovilo pro ukotvení tohoto opatření do ústavy. Situace se ale ještě více zhoršila a v roce 1932 byl zákaz požívání alkoholu raději zrušen a nahrazen systémem státního monopolu, který si vyhrazoval ve specializovaných obchodech prodej veškerého vína a tvrdého alkoholu. Tento stav přetrvává v Norsku dodnes. Období hospodářské krize se v Norsku také projevilo, ale ve srovnání s ostatními zeměmi ne tak tíživě. V roce 1933 proběhly parlamentní volby, ve kterých získala Strana práce největší počet křesel v historii. O dva roky později uzavřela koalici se Stranou agrárníků, což byla velmi neobvyklá kombinace, neboť agrárníci byli tak silně nacionalisticky zaměřeni, že jejich nejhorlivější mluvčí, jistý Vidkun Quisling, byl zapřísáhlým antisemitou. Quisling byl velmi zklamán přetrvávajícím demokratickým vývojem v Norsku, a tak založil vlastní politickou stranu pod názvem Nasjonal Samling (Národní sjednocení) - fašistické hnutí, které mimo jiné navrhovalo, aby Hitler i Mussolini obdrželi Nobelovu cenu míru. Quisling udržoval velmi dobré vztahy s Německem, ale v Norsku měla jeho strana malou podporu. Za vlády Strany práce na konci 30. let došlo k obnově ekonomického růstu. V roce 1938 byla průmyslová produkce o 75 % vyšší než v roce 1914, nezaměstnanost se začala snižovat, a to především díky mohutné výstavbě státních silnic, železnic a jiných veřejných statků. Byly realizovány mnohé sociální reformy a mezinárodní obchodní styky se rozvíjely. Když roku 1939 vypukla válka, chyběla Norsku "jen" dostatečná obrana. Jeho politika byla už od 1. světové války čistě mírově orientovaná, a tak se znovu rozhodlo zaujmout neutrální pozici, kterou bohužel neuhájilo.