Messerschmitt Me 262 Schwalbe
První bojově nasazené proudové letadlo Messerschmitt Me 262 Schwalbe.

V letounu Me 262 vytvořil německý průmysl stroj, který mohl obnovit panství Luftwaffe na nebi nad Německem a případně vyhrát válku ve vzduchu. Ve srovnání se spojeneckými stíhačkami té doby, včetně Meteoru I z výzbroje RAF, byl rychlejší, početnější a učinnější.
Radarem vybavené noční stíhací verze a modely určené k zastavení a zničení mračen spojeneckých bombardérů byly již připraveny k nasazení a Spojenci proti nim neměli zbraň. Již několik let probíhající program, ale pozdržel oficiální nezájem a Hitlerův požadavek, aby nejvýkonnější proudový letoun světa sloužil jako bombardér!
Na studii proudové stíhačky, jejímž výsledkem byl Me 262, začal Messerschmitt pracovat na podzim 1938. První lety prováděl prototyp ještě s pístovým motorem v přídi, v červenci 1942 pak se dvěma proudovými motory; od pátého prototypu byl letoun vybaven příďovým podvozkem. Přes řadu dalších obtíží začala v červenci sériová výroba, jejíž tempo bylo mnohokrát výšší než u britského Gloster Meteoru. Německé motory s axiálními kompresory byly na druhou stranu nespolehlivé, často vynechávali, zapalovaly se apod. Kanon MK 108 byl také náchylný k poruchám, často zkolaboval i podvozek.
Přesto byl Me 262 skvělým strojem, a zatímco spojenecké proudové letouny ještě nebyly k bojovým jednotkám zařazeny či nebyly nasazovány proti nepřátelskému letectvu, zničilo sto nasazených Me 262 mnohem více než sto spojeneckých bombardérů a stíhaček. I v podmínkách neodvratného konce předvedly Me 262 co dovedou. Když pod nátlakem okolí Hitler odvolal svůj rozkaz, aby "Schwalbe" sloužil jako bombardér, začala urychleně výroba čistě stíhací verze Me 262 A-1 pro další stíhací jednotky.
Na změnu Hitlerova názoru měly jistě vliv úspěchy komanda Nowotny, které bylo jediné do této doby vyzbrojeno stíhacím Me 262. Hitlerovo rozhodnutí zpočátku roku 1945 však přišlo pozdě. Vzdušný prostor nad Německem již absolutně ovládli spojenci a proto nebylo jediného bezpečného letiště. Navíc se objevily problémy s nedostatečným výcvikem pilotů a nedostatkem pohonných hmot. Spojenci považovali Me 262 za nebezpečný zbytek protivníkových sil a proto pořádali na jejich základny neustálé nájezdy.
V srpnu 1944 byla stíhací eskadra JG 7 vybavena Me 262 a první jednotkou, která byla schopna zasáhnout do boje, se stala Staffel 3. Adolf Galland, v té době generál letectva použil pro tuto jednotku to nejlepší, co mu zůstalo. Velitelem jednotky byl jmenován plukovník Johannes Steinhoff, skvělý pilot se 170 sestřely a pozdější náčelník štábu poválečné Luftwaffe. Tato jednotka byla poměrně dost úspěšná, ale podepisovaly se na ní časté nehody. Na začátku roku 1945 se dostalo letectvo do tak zoufalé situace, že obranu Německa proti náletům zajišťovalo 60 Me 262 z JG 7, které však i přes technickou dokonalost letadel, byly takřka bezmocné proti tisícovým svazům spojeneckého letectva.
V té době také vznikl poslední pokus Luftwaffe vytvořit funkční eskadru. Tou měla být Jagdverband 44, známá jako eskadra expertů, vybavená pochopitelně tím nejlepším, co Němci měli - tedy Me 262.
V jejich řadách se objevila taková pilotní esa jako major Gerhard Barkhorn (301 sestřelů), podplukovník Heinz Bar (220 sestřelů), major Walter Krupinski se 197 vítězstvími a mnozí další elitní letci. Jejich velitelem byl Adolf Galland, kterého kvůli neshodám s Hitlerem a Göringem donutili k odchodu k této jednotce. Přestože JV 44 dosáhla četných vítězství, nemohla už ani ona vyrovnat misky vah.
Například Kurt Welter sestřelil na Me 262 29 letounů, Heinz Bar 16, Franz Schall 14, Hermann Bucher 12, Georg-Peter Eder 12, Erich Rudorffer 12 a Karl Schnorrer 11. Do konce války v Evropě bylo vyrobeno 1433 těchto hrozivých zbraní. Po válce několik těchto letounů v jednomístné (jako S-92) a dvojmístné verzi (CS-92) používalo i československé letectvo.
Trocha technických dat
| Technické údaje: Typy: (A-1a) stíhačka (A-2a) bombardér (B-1a) dvousedadlový noční stíhač Výrobce: Messerschmitt AG Motor: Model: Junkers Jumo 004B Typ: axial Turbojets Počet: 2 Váha: 1,980lb (900kg) Rozměry: Rozpětí: 12.5m Délka: 10.6m (262B-1a, s radarem 11.8m) Výška: 3.8m Hmotnost: Prázdný: 4000kg (B-1a 4400kg) Naložený: 7045kg (B-1a 6400kg) Maximální rychlost: Me 262A-1a: 540 mph (870km/h) Me 262A-2a: 470 mph (755km/h) Me 262B-1a: 497 mph (800km/h) Rychlost stoupání: 1200m/min Dostup: 11,500m Dolet: 1050km (650 mil) Historie: První let 18. července 1942 motory axial Turbojets. 4. dubna 1941 pístové motory Jumo 210. Me 262A-1a 7. červen 1944. | Výzbroj: Me 262A-1a: čtyři 30mm MK 108 kanóny umístěné ve přední části (v nosu) Me 262A-1a/U1: - dva 30mm MK 103 - dva MK 108 - dva 20mm MG 151/20 Me 262A-1b: jako A-1a plus 24 stabilizovaných R4/M 55mm raket Me 262A-2a: jako A-1a plus dvě 250 kg bomby Me 262B-1a: jako A-1a Me 262B-2a: jako A-1a plus dva kanóny MK 108 instalované v zadní části kokpitu (D) SG 500 Jagdfaust s 12 minomety "v nose" (E) 50mm MK 114 nebo 48 R4/M raket |
A něco Britském o Meteoru
Británie byla vedle Německa ve 40. letech nejdál ve vývoji proudového pohonu letadel, za což vděčí především konstruktéru Franku Whittleovi. Speciální zkušební letoun G.40 Squirt s motorem W.1 vzlétl již v květnu 1941. Jednalo se však pouze o experimentální stroj, který však dal základ vzniku proudových letadel. Vývojem vznikla celá řada motorů různých výrobců, která našla uplatnění až v poválečné době. Firma Gloster připravovala nový letoun, který byl později pojmenován jako Meteor, již od roku 1940. Od jara roku 1943 se zkoušely první prototypy a první stroje malé série po počtu 20 kusů F.Mk.I. létaly s motory Welland I. od firmy Rolls-Royce. Tyto stroje však létaly rychlostí pouze 656 km/h, takže nepřekonávaly nejlepší letouny s pístovými motory. Jimi vybavená 616. peruť byla bojově nasazena proti hrozbě letounových střel V-1 (Fi 103). Koncem roku 1944 obdržela tato peruť zmodernizovaný typ letounu F.Mk.III, který byl poháněn motory Derwent s vyšším tahem. Tato letadla, která byla dodána v počtu 280 kusů, se mohla stát důstojným protivníkem Me-262, ale k případné konfrontaci nedošlo. Po 2. světové válce se rozběhla výroba dalších typů, přičemž došlo do roku 1954 k deseti modernizacím. Celkem bylo vyrobeno 3900 kusů.
