Švédsko-norská unie
Spojení se Švédskem ale neodpovídalo norskému úsilí o větší nezávislost a všeobecnou nespokojenost s uzavřením Kielské smlouvy ještě prohluboval dánský korunní princ Kristian Frederik, který po celém Norsku podporoval protišvédské nálady. Princi se podařilo svolat Volební shromáždění, které se sešlo v dubnu roku 1814 v Eidsvollu a vydalo norskou ústavu. Ta byla vydána 17. května 1814 a prohlásila Norsko "svobodným, nezávislým a nedělitelným královstvím", ovšem s králem Kristiánem Frederikem v čele. Švédský král si v následné válce vynutil opětovné připojení ke švédské koruně. Norský král výměnou za švédský slib uznání ústavy a Stortingu (parlamentu) abdikoval po podepsání mírové smlouvy na konci roku 1814. Tato smlouva zakládala unii mezi Norskem a Švédskem. Obě království měla vlastní parlament a vlastní ústavu, zahraniční politika však byla soustředěna v rukou švédského krále a švédské vlády. Následný velký hospodářský rozkvět měl nepřímý vliv i na kulturní oblast života. Dokladem je například moderní architektonický plán výstavby Osla - královský palác, Karl Johans gate, národní galerie či univerzita vznikly právě za vlády prvního švédského krále. V dobách vlády Oskara I. (1844-1859) a Karla XV. (1859-1872) byl v intelektuálních krizích vedoucím myšlenkovým proudem tzv. pan-skandinavismus. Přední umělci té doby, včetně Henrika Ibsena a Bjørnstjerna Bjørnsona, hájili víru v přirozenou solidaritu mezi Dánskem, Norskem a Švédskem. Oskar I. byl liberálním panovníkem, postavil se na stranu panskandinávského hnutí a roku 1848 přislíbil pomoc dánské armádě, který byla nucena ve Šlesvicku ustupovat před nároky Pruska. Ačkoliv tento slib Dánům příliš nepomohl, bylo toto gesto považováno za symbolické vítězství panskandinavismu. Situace se ale náhle změnila roku 1864, kdy habsburská monarchie a Prusko vyhlásily Dánsku válku. Tentokrát však Švédové ani norský Storting vyhlídkou na pomoc Dánům v další válce nadšeni nebyli, a tak myšlenka panskandinavismu neslavně upadla v zapomnění. Ekonomický rozmach Norska nicméně pokračoval. V roce 1880 mělo Norsko třetí největší obchodní loďstvo na světě (za USA a Británií) a rozvíjel se lov velryb díky vynálezu harpuny. V tomto období se rovněž objevil fenomén emigrace do Severní Ameriky, což bylo způsobeno velkým přelidněním ve venkovských oblastech Norska. V roce 1910, kdy v USA proběhlo sčítání lidu, se ukázalo, že ve Spojených státech žije na 800 000 obyvatel první nebo druhé generace Norů, kteří sem přišli hledat příznivější životní podmínky. Co se týče kulturního života, byla druhá polovina 19. století velmi bohatá. Byl znovu pozvednut norský jazyk a folklór. Akademici vytvořili jádro Národního romantického hnutí a znovu se objevilo národní uvědomění. Toto hnutí následovali takoví velikáni umění, jako básník Alexander Kielland, Knut Hamsun (proslavený svou novelou Hlad z roku 1890), hudební skladatel Edvard Grieg (1843-1907) se nechal inspirovat starými norskými lidovými melodiemi a dvě z jeho nejslavnějších svit byly zkomponovány pro Ibsenovo drama Peer Gynt. Během této doby tvořil i Edvard Munch, nejslavnější norský malíř, který mnoho ze svých prací dokončil během 80. a 90. let 19. století. Na domácí politické scéně se začalo rovněž schylovat k významným změnám. Norští politici (mj. Johan Svedrup) si uvědomili, že skutečné nezávislosti Norska můžou dosáhnout jedině tehdy, když bude Stortingu přidělena moc výkonná a královští ministři budou odpovědni parlamentu. Pokusy o přijetí těchto zákonů probíhaly během 70. let, ale švédský král Oskar II. pokaždé využil svého práva veta. Teprve roku 1880 byl program konečně schválen v nezměněné podobě. Švédský král si pouze udržel právo veta v případě přijímání ústavních zákonů. Johan Svedrup dovedl ve parlamentních volbách roku 1882 poprvé k vítězství levicovou stranu Venstre. Během následujících let se ale ve straně objevily rozpory ohledně postojů k otázce zahraniční politiky, která byla stále v rukou švédské vlády a krále. Nakonec zvítězilo radikálnější křídlo pod vedením Johannese Steena, které požadovalo osamostatnění norského ministerstva zahraničí. Norské straně nevyhovovalo zejména nedostatečné prosazování norských obchodních a námořních zájmů švédskými zastupitelskými orgány. Norské přístavy měly navázány kontakty s přístavními městy po celém světě. Zrodil se požadavek, aby zemi v zahraničí reprezentovala vyslanectví norská a nikoli švédská.
Spojení se Švédskem ale neodpovídalo norskému úsilí o větší nezávislost a všeobecnou nespokojenost s uzavřením Kielské smlouvy ještě prohluboval dánský korunní princ Kristian Frederik, který po celém Norsku podporoval protišvédské nálady. Princi se podařilo svolat Volební shromáždění, které se sešlo v dubnu roku 1814 v Eidsvollu a vydalo norskou ústavu. Ta byla vydána 17. května 1814 a prohlásila Norsko "svobodným, nezávislým a nedělitelným královstvím", ovšem s králem Kristiánem Frederikem v čele. Švédský král si v následné válce vynutil opětovné připojení ke švédské koruně. Norský král výměnou za švédský slib uznání ústavy a Stortingu (parlamentu) abdikoval po podepsání mírové smlouvy na konci roku 1814. Tato smlouva zakládala unii mezi Norskem a Švédskem. Obě království měla vlastní parlament a vlastní ústavu, zahraniční politika však byla soustředěna v rukou švédského krále a švédské vlády. Následný velký hospodářský rozkvět měl nepřímý vliv i na kulturní oblast života. Dokladem je například moderní architektonický plán výstavby Osla - královský palác, Karl Johans gate, národní galerie či univerzita vznikly právě za vlády prvního švédského krále. V dobách vlády Oskara I. (1844-1859) a Karla XV. (1859-1872) byl v intelektuálních krizích vedoucím myšlenkovým proudem tzv. pan-skandinavismus. Přední umělci té doby, včetně Henrika Ibsena a Bjørnstjerna Bjørnsona, hájili víru v přirozenou solidaritu mezi Dánskem, Norskem a Švédskem. Oskar I. byl liberálním panovníkem, postavil se na stranu panskandinávského hnutí a roku 1848 přislíbil pomoc dánské armádě, který byla nucena ve Šlesvicku ustupovat před nároky Pruska. Ačkoliv tento slib Dánům příliš nepomohl, bylo toto gesto považováno za symbolické vítězství panskandinavismu. Situace se ale náhle změnila roku 1864, kdy habsburská monarchie a Prusko vyhlásily Dánsku válku. Tentokrát však Švédové ani norský Storting vyhlídkou na pomoc Dánům v další válce nadšeni nebyli, a tak myšlenka panskandinavismu neslavně upadla v zapomnění. Ekonomický rozmach Norska nicméně pokračoval. V roce 1880 mělo Norsko třetí největší obchodní loďstvo na světě (za USA a Británií) a rozvíjel se lov velryb díky vynálezu harpuny. V tomto období se rovněž objevil fenomén emigrace do Severní Ameriky, což bylo způsobeno velkým přelidněním ve venkovských oblastech Norska. V roce 1910, kdy v USA proběhlo sčítání lidu, se ukázalo, že ve Spojených státech žije na 800 000 obyvatel první nebo druhé generace Norů, kteří sem přišli hledat příznivější životní podmínky. Co se týče kulturního života, byla druhá polovina 19. století velmi bohatá. Byl znovu pozvednut norský jazyk a folklór. Akademici vytvořili jádro Národního romantického hnutí a znovu se objevilo národní uvědomění. Toto hnutí následovali takoví velikáni umění, jako básník Alexander Kielland, Knut Hamsun (proslavený svou novelou Hlad z roku 1890), hudební skladatel Edvard Grieg (1843-1907) se nechal inspirovat starými norskými lidovými melodiemi a dvě z jeho nejslavnějších svit byly zkomponovány pro Ibsenovo drama Peer Gynt. Během této doby tvořil i Edvard Munch, nejslavnější norský malíř, který mnoho ze svých prací dokončil během 80. a 90. let 19. století. Na domácí politické scéně se začalo rovněž schylovat k významným změnám. Norští politici (mj. Johan Svedrup) si uvědomili, že skutečné nezávislosti Norska můžou dosáhnout jedině tehdy, když bude Stortingu přidělena moc výkonná a královští ministři budou odpovědni parlamentu. Pokusy o přijetí těchto zákonů probíhaly během 70. let, ale švédský král Oskar II. pokaždé využil svého práva veta. Teprve roku 1880 byl program konečně schválen v nezměněné podobě. Švédský král si pouze udržel právo veta v případě přijímání ústavních zákonů. Johan Svedrup dovedl ve parlamentních volbách roku 1882 poprvé k vítězství levicovou stranu Venstre. Během následujících let se ale ve straně objevily rozpory ohledně postojů k otázce zahraniční politiky, která byla stále v rukou švédské vlády a krále. Nakonec zvítězilo radikálnější křídlo pod vedením Johannese Steena, které požadovalo osamostatnění norského ministerstva zahraničí. Norské straně nevyhovovalo zejména nedostatečné prosazování norských obchodních a námořních zájmů švédskými zastupitelskými orgány. Norské přístavy měly navázány kontakty s přístavními městy po celém světě. Zrodil se požadavek, aby zemi v zahraničí reprezentovala vyslanectví norská a nikoli švédská.