Posledních 100 let dánsko-norské unie
Na začítku 18. století probíhala tzv. severní válka, která se dotkla i norského území. V roce 1700 se král Frederik IV. (1699-1730) rozhodl vpadnout do Švédska, které bylo tehdy navíc zaneprázdněno střety s Ruskem. Dánové však byli poraženi a jenom britská intervence zabránila upadnutí Kodaně pod švédskou korunu. Dánsko však na svého východního souseda zaútočilo znovu, tentokrát to mělo za následek obsazení jižního Norska. Nakonec však Švédové utrpěli porážku v bitvě u Strømstadu, kde se norský námořní kapitán Peter Tordenskiold stal národním hrdinou poté, co zde zničil švédskou flotilu. Švédský král Karel XII. o dva roky později padl v bitvě u Haldenu, což umožnilo uzavřít Frederiksborský mír (1720). Tato dohoda zajistila konec severní války a pokračování spojení Dánska a Norskem po dalších téměř 100 let. Norská ekonomika byla dál omezována centralistickou vládou. Obchodní nařízení a směrnice zajišťovaly vládě stále větší kontrolu, a to k velké nespokojenosti norských obchodníků, kteří byli zvyklí řídit obchod podle svých pravidel a zvyků. Stále naléhavěji požadovali stejná pravidla, jaká platila pro dánské kupce. V šedesátých letech 18. století však došlo k významným změnám: byly odstraněny monopoly, obchodní překážky a dokonce byl povolen svobodný tisk. Tato opatření měla příznivý vliv na norskou ekonomiku, ale většina prostých lidí žila dál v bídě a trpěla hladomory v letech špatné úrody. Norsko bylo jednou z mála evropských zemí, které nijak hluboce nezasáhl vliv Velké francouzské revoluce. Místo politických akcí probíhalo v Norsku jakési náboženské obrození v čele s evangelickým knězem H. N. Haugenem. Dánsko-norská unie zůstala neutrální během sedmileté války (1756-1763) a svou neutralitu si udržela i na počátku válek napoleonských. Před tímto celoevropským konfliktem zažívalo Norsko díky zvýšené poptávce po zdejším dřevu a železu příznivá léta. Hlavním obchodním partnerem se stala Británie, ale na počátku 19. století zavedl Napoleon proti Británii obchodní blokádu. Dánsko pod nátlakem Francie vyhlásilo válku Británii a Švédsku. Následná válečná léta byla pro norské hospodářství katastrofou. Blokáda anglických přístavů, ke které bylo Norsko nuceno se připojit, spolu s neúrodou let 1807 a 1808, vedla ke kolapsu obchodu a následnému hladomoru. Ke konci napoleonských válek začínalo být zřejmé, že se Dánsko přiklonilo na špatnou válečnou stranu, a tak začala být pro mnoho Norů zajímavá vyhlídka na spojenectví (ovšem nikoli spojení) se Švédskem, které bylo naopak na straně protinapoleonské koalice. Norové si od tohoto kroku slibovali hlavně obnovení obchodních kontaktů s Británií, které by jim pomohlo dostat hospodářství z krize. Švédský král Karl Johan XIV. Pomohl Británii k porážce Napoleona v bitvě u Lipska 1813 a jeho odměnou se stala Kielská mírová smlouva, na jejímž základě bylo Norsko postoupeno Švédsku, zatímco Island, Faerské ostrovy a Grónsko zůstaly Dánsku
Na začítku 18. století probíhala tzv. severní válka, která se dotkla i norského území. V roce 1700 se král Frederik IV. (1699-1730) rozhodl vpadnout do Švédska, které bylo tehdy navíc zaneprázdněno střety s Ruskem. Dánové však byli poraženi a jenom britská intervence zabránila upadnutí Kodaně pod švédskou korunu. Dánsko však na svého východního souseda zaútočilo znovu, tentokrát to mělo za následek obsazení jižního Norska. Nakonec však Švédové utrpěli porážku v bitvě u Strømstadu, kde se norský námořní kapitán Peter Tordenskiold stal národním hrdinou poté, co zde zničil švédskou flotilu. Švédský král Karel XII. o dva roky později padl v bitvě u Haldenu, což umožnilo uzavřít Frederiksborský mír (1720). Tato dohoda zajistila konec severní války a pokračování spojení Dánska a Norskem po dalších téměř 100 let. Norská ekonomika byla dál omezována centralistickou vládou. Obchodní nařízení a směrnice zajišťovaly vládě stále větší kontrolu, a to k velké nespokojenosti norských obchodníků, kteří byli zvyklí řídit obchod podle svých pravidel a zvyků. Stále naléhavěji požadovali stejná pravidla, jaká platila pro dánské kupce. V šedesátých letech 18. století však došlo k významným změnám: byly odstraněny monopoly, obchodní překážky a dokonce byl povolen svobodný tisk. Tato opatření měla příznivý vliv na norskou ekonomiku, ale většina prostých lidí žila dál v bídě a trpěla hladomory v letech špatné úrody. Norsko bylo jednou z mála evropských zemí, které nijak hluboce nezasáhl vliv Velké francouzské revoluce. Místo politických akcí probíhalo v Norsku jakési náboženské obrození v čele s evangelickým knězem H. N. Haugenem. Dánsko-norská unie zůstala neutrální během sedmileté války (1756-1763) a svou neutralitu si udržela i na počátku válek napoleonských. Před tímto celoevropským konfliktem zažívalo Norsko díky zvýšené poptávce po zdejším dřevu a železu příznivá léta. Hlavním obchodním partnerem se stala Británie, ale na počátku 19. století zavedl Napoleon proti Británii obchodní blokádu. Dánsko pod nátlakem Francie vyhlásilo válku Británii a Švédsku. Následná válečná léta byla pro norské hospodářství katastrofou. Blokáda anglických přístavů, ke které bylo Norsko nuceno se připojit, spolu s neúrodou let 1807 a 1808, vedla ke kolapsu obchodu a následnému hladomoru. Ke konci napoleonských válek začínalo být zřejmé, že se Dánsko přiklonilo na špatnou válečnou stranu, a tak začala být pro mnoho Norů zajímavá vyhlídka na spojenectví (ovšem nikoli spojení) se Švédskem, které bylo naopak na straně protinapoleonské koalice. Norové si od tohoto kroku slibovali hlavně obnovení obchodních kontaktů s Británií, které by jim pomohlo dostat hospodářství z krize. Švédský král Karl Johan XIV. Pomohl Británii k porážce Napoleona v bitvě u Lipska 1813 a jeho odměnou se stala Kielská mírová smlouva, na jejímž základě bylo Norsko postoupeno Švédsku, zatímco Island, Faerské ostrovy a Grónsko zůstaly Dánsku