Norsko pod dánskou nadvládou
V roce 1349 zasáhla celé Norsko epidemie moru, jíž podlehly dvě třetiny obyvatel země. Země oslabena nadvládou německých hanzovních měst a morem si nedokázala udržet samostatnost a v roce 1397 se stala společně se Švédskem a Dánskem členem tzv. Kalmarské unie pod nadvládou dánské královny Margarety. Švédsko z unie vystoupilo v roce 1439, zatímco Norsko bylo její součástí až do roku 1814. Po Margaretině smrti roku 1412 se veškerá politická moc soustředila do Dánska a Norsko se stalo druhořadou zemí v unii. Norsko bylo také vyčerpáváno mnoha daněmi směřujícími do královské pokladny v Kodani. V roce 1469 byly Shetlandy a Orkneje prodány Skotsku. Starý norský jazyk byl vytlačován oficiálně uznávanou dánštinou. Jediná instituce v Norsku, která si udržela alespoň část své původní moci, byla norská církev. V roce 1536 skončila v Dánsku občanská válka, která vypukla po smrti krále Frederika I. a vyústila ve vítězství protestantského panovníka Kristiána III. Po neúspěšném protidánském povstání vedeném arcibiskupem Olavem Engelbrektssonem v roce 1536 ztratilo Norsko postavení království (byť čistě formální) a nový dánský král nařídil v Norsku zavedení luteránského vyznání. To znamenalo ztrátu poslední norské nezávislé instituce - katolické církve. Ačkoliv se luteránství šířilo jen pomalu, postupně ovládlo venkov a stalo se důležitým nástrojem dánské královské moci. Ta byla dále upevňována dosazováním dánských biskupů a provinčních guvernérů. Norsko se stalo hlavně zdrojem surovin: ryby, dřevo, železná ruda a výtěžky z prodeje plynuly do královské pokladnice. Hlavním předmětem norského vývozu se stalo dřevo vzhledem k rostoucí poptávce v západní Evropě. Nejvýznamnějšími obchodními partnery se stali hlavně Holanďané a Britové. Ke konci 17. století mělo Norsko již vybudovanou vlastní námořní flotilu. Rozvoj obchodu a námořního rybolovu pro vývoz ryb a rybího tuku vedl ke vzniku četných přístavních měst při ústí řek a v některých fjordech, zejména na jihu země. Období renesance přišlo do Norska až s nástupem krále Kristiána IV. (1588-1648). Mezi všemi ostatními dánskými králi této historické epochy byl jediným, kdo alespoň částečně sympatizoval s Norskem, kam často jezdil na návštěvy, snažil se vylepšovat správu a zakládal nová města - např. Kongsberg, Kristiansand, Kristiania (dnešní Oslo). Norská ekonomika začala prosperovat, populace se rozrůstala, vzkvétal obchod, Hanza ztrácela svůj vliv. Ale norská kultura a národní uvědomění zůstávaly dále potlačeny - nejvýznamnější kupci hovořili dánsky, napodobovali dánské zvyky a četli dánskou literaturu. Norsko také stále zůstávalo předmětem sporů mezi Dánskem a Švédskem, což vedlo k dlouhé řadě střetů, postihujících především východ země. V roce 1660 byla zrušena konstituční monarchie a dánský král Frederik III. se stal absolutistickým vládcem. Režim absolutní monarchie se brzy odrazil v každém aspektu života v Norsku. Povinnosti a pravomoci úředníků byly striktně vymezeny, dodržování náboženských zvyků pečlivě kontrolováno, a to až do takových podrobností, jako bylo odívání nebo strava konzumovaná o svatbách či pohřbech. Ve své většině byl tento systém nakloněn hlavně kupcům ve všech menších i větších městech, kterým byla přidělena výjimečná práva na prodej v konkrétní oblasti a obchodní soutěž mezi městy byla zakázána. Tyto místní monopoly byly velmi nevýhodné pro rolníky a rybáře, kteří museli nakupovat vybavení za ceny určené kupci, a dokonce prodávat ryby za cenu taktéž stanovenou místními obchodníky. Kulturní program, založený na pouhé imitaci umění a literatury z ostatních evropských zemí, v Norsku stanovovali dánsko-norští správci dosazovaní králem. Objevily se však i první mlhavé náznaky národního uvědomění, když byla založena Norská společnost v Kodani. Norové také v tomto období ztráceli vliv v Grónsku, když se zde Dánům postupně podařilo vybudovat si monopol na obchod s touto bývalou norskou kolonií. Na území Finnmarky usilovali misionáři o přijetí křesťanství zdejšími obyvateli - Sámy, což bylo spojeno se snahou o potlačení jejich vlastní kultury, náboženství a identity. V této činnosti byl úspěšný luteránský duchovní Thomas von Westen.
V roce 1349 zasáhla celé Norsko epidemie moru, jíž podlehly dvě třetiny obyvatel země. Země oslabena nadvládou německých hanzovních měst a morem si nedokázala udržet samostatnost a v roce 1397 se stala společně se Švédskem a Dánskem členem tzv. Kalmarské unie pod nadvládou dánské královny Margarety. Švédsko z unie vystoupilo v roce 1439, zatímco Norsko bylo její součástí až do roku 1814. Po Margaretině smrti roku 1412 se veškerá politická moc soustředila do Dánska a Norsko se stalo druhořadou zemí v unii. Norsko bylo také vyčerpáváno mnoha daněmi směřujícími do královské pokladny v Kodani. V roce 1469 byly Shetlandy a Orkneje prodány Skotsku. Starý norský jazyk byl vytlačován oficiálně uznávanou dánštinou. Jediná instituce v Norsku, která si udržela alespoň část své původní moci, byla norská církev. V roce 1536 skončila v Dánsku občanská válka, která vypukla po smrti krále Frederika I. a vyústila ve vítězství protestantského panovníka Kristiána III. Po neúspěšném protidánském povstání vedeném arcibiskupem Olavem Engelbrektssonem v roce 1536 ztratilo Norsko postavení království (byť čistě formální) a nový dánský král nařídil v Norsku zavedení luteránského vyznání. To znamenalo ztrátu poslední norské nezávislé instituce - katolické církve. Ačkoliv se luteránství šířilo jen pomalu, postupně ovládlo venkov a stalo se důležitým nástrojem dánské královské moci. Ta byla dále upevňována dosazováním dánských biskupů a provinčních guvernérů. Norsko se stalo hlavně zdrojem surovin: ryby, dřevo, železná ruda a výtěžky z prodeje plynuly do královské pokladnice. Hlavním předmětem norského vývozu se stalo dřevo vzhledem k rostoucí poptávce v západní Evropě. Nejvýznamnějšími obchodními partnery se stali hlavně Holanďané a Britové. Ke konci 17. století mělo Norsko již vybudovanou vlastní námořní flotilu. Rozvoj obchodu a námořního rybolovu pro vývoz ryb a rybího tuku vedl ke vzniku četných přístavních měst při ústí řek a v některých fjordech, zejména na jihu země. Období renesance přišlo do Norska až s nástupem krále Kristiána IV. (1588-1648). Mezi všemi ostatními dánskými králi této historické epochy byl jediným, kdo alespoň částečně sympatizoval s Norskem, kam často jezdil na návštěvy, snažil se vylepšovat správu a zakládal nová města - např. Kongsberg, Kristiansand, Kristiania (dnešní Oslo). Norská ekonomika začala prosperovat, populace se rozrůstala, vzkvétal obchod, Hanza ztrácela svůj vliv. Ale norská kultura a národní uvědomění zůstávaly dále potlačeny - nejvýznamnější kupci hovořili dánsky, napodobovali dánské zvyky a četli dánskou literaturu. Norsko také stále zůstávalo předmětem sporů mezi Dánskem a Švédskem, což vedlo k dlouhé řadě střetů, postihujících především východ země. V roce 1660 byla zrušena konstituční monarchie a dánský král Frederik III. se stal absolutistickým vládcem. Režim absolutní monarchie se brzy odrazil v každém aspektu života v Norsku. Povinnosti a pravomoci úředníků byly striktně vymezeny, dodržování náboženských zvyků pečlivě kontrolováno, a to až do takových podrobností, jako bylo odívání nebo strava konzumovaná o svatbách či pohřbech. Ve své většině byl tento systém nakloněn hlavně kupcům ve všech menších i větších městech, kterým byla přidělena výjimečná práva na prodej v konkrétní oblasti a obchodní soutěž mezi městy byla zakázána. Tyto místní monopoly byly velmi nevýhodné pro rolníky a rybáře, kteří museli nakupovat vybavení za ceny určené kupci, a dokonce prodávat ryby za cenu taktéž stanovenou místními obchodníky. Kulturní program, založený na pouhé imitaci umění a literatury z ostatních evropských zemí, v Norsku stanovovali dánsko-norští správci dosazovaní králem. Objevily se však i první mlhavé náznaky národního uvědomění, když byla založena Norská společnost v Kodani. Norové také v tomto období ztráceli vliv v Grónsku, když se zde Dánům postupně podařilo vybudovat si monopol na obchod s touto bývalou norskou kolonií. Na území Finnmarky usilovali misionáři o přijetí křesťanství zdejšími obyvateli - Sámy, což bylo spojeno se snahou o potlačení jejich vlastní kultury, náboženství a identity. V této činnosti byl úspěšný luteránský duchovní Thomas von Westen.