Norsko v raném středověku
Prvním panovníkem, který uspořádal zemi poprvé do útvaru podobnému království, byl Harald I. Krásnovlasý, když roku 872 zvítězil v bitvě u Hafrsfjordu (poblíž dnešního Stavangeru) a získal nadvládu nad rozsáhlým pobřežním regionem na západě země, odkud místní vládci většinou uprchli na Island. Území Haralda I. sahalo od Trøndelagu po Vestfold, nicméně po králově smrti se království roztříštilo na mnoho nesourodých částí. Za vlády Olava I. Tryggvasona, který nastoupil na trůn r. 995, se začalo v Norsku šířit křesťanství. Olav založil město Nidaros (dnešní Trondheim). Dalším významným panovníkem středověkého Norska byl Olav Haraldsson, jenž vytvořil první norskou národní vládu. Její autorita byla založena na regionálních shromážděních Ting, které měly úlohu správní a poradní. Olav byl také velkým zastáncem křesťanství, které aktivně pomáhal šířit po celé zemi. Dominantní postavení nového náboženství bylo potvrzeno založením norské církve. Olav Haraldsson byl roku 1030 zabit v bitvě u Stiklestadu, kdy se proti němu postavili náčelníci a svobodní vlastníci půdy, kteří za úplatky podporovali dánského krále Knuta. Následné rebelie norského obyvatelstva získaly národnostní podtext, mnoho Norů si nepřálo žít pod dánskou nadvládou, a tak se roku 1035 stal norským králem Olavův syn Magnus. Zkušenosti s krátkou dánskou nadvládou změnily náhled Norů na Olava Haraldssona, který se najednou stal neobyčejně oblíbeným a protože nová církev potřebovala místního světce, aby posílila svou moc, byl král Olav prohlášen za svatého a slavnostně pohřben v Nidarosu. Po Magnusově smrti se roku 1047 stal králem Harald Krutý, který vládl dvacet let a pokusil se dokonce ovládnout Dánsko, což se mu ovšem nepodařilo a roku 1064 byl uzavřen mír s dánským králem. Harald také pomýšlel na anglický trůn, ale roku 1066 byl zabit v bitvě u Stamfordu, čímž zanikly norské nároky na anglický trůn a toto datum je označováno jako definitivní konec vikingské éry. Následovalo období míru, což přispělo k hospodářské prosperitě. Stabilizace Norska byla potvrzena uzavřením smlouvy s Dánskem o nezávislosti. V tomto období byla dostavěna katedrála v Nidarosu a také většina sloupových kostelů (stavkirke) - dřevěných staveb zdobených výjevy z norské mytologie. Norsko posílilo své pozice na Faerských a Shetlandských ostrovech, navíc Island a Grónsko byly v roce 1262 oficiálně uznány jako norské državy. Na obchodních stezkách vznikala města jako střediska obchodu. Obchodní liga Hanza získala obrovský vliv díky monopolu, který ji zajišťoval kontrolu mezinárodních obchodních kontaktů. V roce 1270 byl přijat jednotný zákoník pro celou zemi. Třinácté století je považováno za nejvýznamnější období středověkých dějin země. V roce 1319 zemřel král Håkon V., poslední mužský člen norského panovnického rodu. Jeho dcera se provdala za bratra švédského krále a jejich syn Magnus se po smrti svého otce stal dědicem švédského i norského trůnu a obě království byla na čas sjednocena.
Prvním panovníkem, který uspořádal zemi poprvé do útvaru podobnému království, byl Harald I. Krásnovlasý, když roku 872 zvítězil v bitvě u Hafrsfjordu (poblíž dnešního Stavangeru) a získal nadvládu nad rozsáhlým pobřežním regionem na západě země, odkud místní vládci většinou uprchli na Island. Území Haralda I. sahalo od Trøndelagu po Vestfold, nicméně po králově smrti se království roztříštilo na mnoho nesourodých částí. Za vlády Olava I. Tryggvasona, který nastoupil na trůn r. 995, se začalo v Norsku šířit křesťanství. Olav založil město Nidaros (dnešní Trondheim). Dalším významným panovníkem středověkého Norska byl Olav Haraldsson, jenž vytvořil první norskou národní vládu. Její autorita byla založena na regionálních shromážděních Ting, které měly úlohu správní a poradní. Olav byl také velkým zastáncem křesťanství, které aktivně pomáhal šířit po celé zemi. Dominantní postavení nového náboženství bylo potvrzeno založením norské církve. Olav Haraldsson byl roku 1030 zabit v bitvě u Stiklestadu, kdy se proti němu postavili náčelníci a svobodní vlastníci půdy, kteří za úplatky podporovali dánského krále Knuta. Následné rebelie norského obyvatelstva získaly národnostní podtext, mnoho Norů si nepřálo žít pod dánskou nadvládou, a tak se roku 1035 stal norským králem Olavův syn Magnus. Zkušenosti s krátkou dánskou nadvládou změnily náhled Norů na Olava Haraldssona, který se najednou stal neobyčejně oblíbeným a protože nová církev potřebovala místního světce, aby posílila svou moc, byl král Olav prohlášen za svatého a slavnostně pohřben v Nidarosu. Po Magnusově smrti se roku 1047 stal králem Harald Krutý, který vládl dvacet let a pokusil se dokonce ovládnout Dánsko, což se mu ovšem nepodařilo a roku 1064 byl uzavřen mír s dánským králem. Harald také pomýšlel na anglický trůn, ale roku 1066 byl zabit v bitvě u Stamfordu, čímž zanikly norské nároky na anglický trůn a toto datum je označováno jako definitivní konec vikingské éry. Následovalo období míru, což přispělo k hospodářské prosperitě. Stabilizace Norska byla potvrzena uzavřením smlouvy s Dánskem o nezávislosti. V tomto období byla dostavěna katedrála v Nidarosu a také většina sloupových kostelů (stavkirke) - dřevěných staveb zdobených výjevy z norské mytologie. Norsko posílilo své pozice na Faerských a Shetlandských ostrovech, navíc Island a Grónsko byly v roce 1262 oficiálně uznány jako norské državy. Na obchodních stezkách vznikala města jako střediska obchodu. Obchodní liga Hanza získala obrovský vliv díky monopolu, který ji zajišťoval kontrolu mezinárodních obchodních kontaktů. V roce 1270 byl přijat jednotný zákoník pro celou zemi. Třinácté století je považováno za nejvýznamnější období středověkých dějin země. V roce 1319 zemřel král Håkon V., poslední mužský člen norského panovnického rodu. Jeho dcera se provdala za bratra švédského krále a jejich syn Magnus se po smrti svého otce stal dědicem švédského i norského trůnu a obě království byla na čas sjednocena.