Vikingské období
V polovině 8. století se Norsko stalo zemí malých nezávislých království, protože jeho fyzická geografie prozatím bránila vytvoření rozsáhlejšího území s jednou centrální mocí. V 9. století měl nedostatek úrodné půdy, kmenové neshody a nízká životní úroveň za následek expanzi místního obyvatelstva dále do Evropy, ale i Ameriky a Asie, především za účelem zbohatnutí. Toto období (8. - 11. století) je dnes označováno jako vikingské (vik = zátoka, ing = od). Slovo viking označuje povolání, mořského nájezdníka či piráta, nikoli však národ (proto se nepíše s velkým počátečním písmenem). Švédští vikingové cestovali převážně na východ, dánští na jih a norští na západ - např. na Shetlandy, Orkneje, Hebridy, ke skotské pevnině a do západního Irska. Tato území byla vikingy obsazena a stávala se základnami pro další výpravy. Za počátek vikingské éry se někdy považuje zničení kláštera Lindisfarne v r. 793 na anglickém severovýchodním pobřeží. V roce 836 norští vikingové založili Dublin, v dalších letech obsadili Faerské ostrovy a Island. Jejich cesty vedly ale i např. do Španělska, východní vikingové se dostali přes Rusko a dnešní Turecko až do oblasti Blízkého východu. Směrem na západ probíhala expanze do Grónska a kolem roku 1000 uskutečnili vikingové několik pokusů o usazení ve Vinlandu (dnešní Newfoundland). Během těchto výprav se vikingové z Norska postupně sjednocovali a začali se považovat za samostatnou etnickou skupinu, odlišnou od Dánů a Švédů. Vikingové uctívali pohanská božstva a jejich víra byla založena především na principu vendety a bojů mezi jednotlivými klany. Společnost se nicméně postupně vyvíjela, a tak docházelo ke změnám kmenových obyčejů. Každý svobodný muž měl právo přisedat v místním Tingu (instituce na způsob parlamentu), zatímco krajové Lagtingy tvořily všeobecně platné zákony.
V polovině 8. století se Norsko stalo zemí malých nezávislých království, protože jeho fyzická geografie prozatím bránila vytvoření rozsáhlejšího území s jednou centrální mocí. V 9. století měl nedostatek úrodné půdy, kmenové neshody a nízká životní úroveň za následek expanzi místního obyvatelstva dále do Evropy, ale i Ameriky a Asie, především za účelem zbohatnutí. Toto období (8. - 11. století) je dnes označováno jako vikingské (vik = zátoka, ing = od). Slovo viking označuje povolání, mořského nájezdníka či piráta, nikoli však národ (proto se nepíše s velkým počátečním písmenem). Švédští vikingové cestovali převážně na východ, dánští na jih a norští na západ - např. na Shetlandy, Orkneje, Hebridy, ke skotské pevnině a do západního Irska. Tato území byla vikingy obsazena a stávala se základnami pro další výpravy. Za počátek vikingské éry se někdy považuje zničení kláštera Lindisfarne v r. 793 na anglickém severovýchodním pobřeží. V roce 836 norští vikingové založili Dublin, v dalších letech obsadili Faerské ostrovy a Island. Jejich cesty vedly ale i např. do Španělska, východní vikingové se dostali přes Rusko a dnešní Turecko až do oblasti Blízkého východu. Směrem na západ probíhala expanze do Grónska a kolem roku 1000 uskutečnili vikingové několik pokusů o usazení ve Vinlandu (dnešní Newfoundland). Během těchto výprav se vikingové z Norska postupně sjednocovali a začali se považovat za samostatnou etnickou skupinu, odlišnou od Dánů a Švédů. Vikingové uctívali pohanská božstva a jejich víra byla založena především na principu vendety a bojů mezi jednotlivými klany. Společnost se nicméně postupně vyvíjela, a tak docházelo ke změnám kmenových obyčejů. Každý svobodný muž měl právo přisedat v místním Tingu (instituce na způsob parlamentu), zatímco krajové Lagtingy tvořily všeobecně platné zákony.